Socha Maxima Velčovského ve Znojmě

Autorem Budky je Maxim Velčovský, designér a pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. U nás i v zahraničí proslul díly, kterými parafrázuje dobře známé předměty i symboly a staví je s nadsázkou do nové role. Mimo jiné navrhuje i nábytek a vytváří oceňované instalace. Vystavoval v ČR i ve světě a jeho práce jsou zařazeny ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Viktoriina a Albertova muzea v Londýně, v Nové Pinakotéce v Mnichově a v muzeu designu a užitého umění Mudac v Lausanne. Věnuje se především tvorbě ze skla a porcelánu, často se pohybuje na hraně pop artu. V roce 2010 spolupracoval na instalaci českého pavilonu pro Expo 2010 v Šanghaji. V současné době je kreativním ředitelem společnosti Lasvit.

Příběh Budky

Vytvořit ve Znojmě současnou sochu bylo jedním z hlavních cílů, který si projekt Umění do Znojma vytyčil již v roce 2012. Tenkrát nebylo stanoveno, kde ani kdy vznikne. V roce 2017, při první prohlídce domu, ve kterém dnes sídlí naše galerie, nás jako první „uhranula“ telefonní budka, která nepatřičně trčela před hlavním vchodem. Nejenže „zacláněla“ budoucí galerii, ale podstatně překážela pěším i cyklistům, zhoršovala přehlednost křižovatky, o jejím dezolátním stavu nemluvě. Paralelně s budováním GaPu se hledaly možnosti, co s budkou. Záhy vznikl nápad udělat z ní artefakt. Oslovily jsme Maxima Velčovského. Proto, že k umělecké osvětě v našem městě přistupujeme poněkud didakticky, chtěly jsme začít někým, kdo je znám i mezi laickou veřejností. Byla to výzva a byly jsme velmi nadšené, že Maxim souhlasil. Následovala komunikace s městem, společností O2, sháněním peněz v soukromém sektoru. Poté přišla příležitost v podobě městského projektu „Tvoříme Znojmo“. Výzva pro občany, kteří mají chuť zapojit se do zvelebování svého města. Přišlo nám, že socha od slavného designéra tuto výzvu jednoznačně naplňuje. A dopadlo to tak, že to ocenili i hlasující občané, náš projekt se dostal na první místo s velkým náskokem hlasů. Tvůrčí proces Maxima netrval krátko, byly to téměř dva roky. Jako komplikace se také objevilo najít řemeslníka, který by sochu byl schopen vyrobit. Poptali jsme jich nemálo napříč celou republikou. Nakonec budku zrealizuje zámečník pan Pokorný ze Znojemska, Maxim jej nazývá nejodvážnějším zámečníkem v ČR…

Vzhledem k tomu, že během příprav došlo ke zrušení většiny budek v zemi a všude jich bude přebytek, navrhl Maxim jakýsi pomník nejen všem telefonním budkám, ale také pomník doby „předmobilové“, doby off-linové, kdy jsme ještě nebyli všichni nonstop k zastižení. Toto rojení odložených budek je zhmotněním vzpomínek na časy, kdy se na telefon stály fronty, kdy spojení nebylo ideální a už vůbec ne automatické. České telefonní budky nikdy nebyly jako ty britské, které navrhl slavný architekt Gill Gilbert Scott. Nikdo se u špinavých a zašlých telefonních automatů nefotil. A tak zmizí. Přitom od doby vzniku první budky z roku 1911 zažily i ty naše umoulosané boudy množství příběhů. V době totalitní je využívali disidenti, jenž se mylně domnívali, že budky nelze odposlouchávat, ke své práci je dlouhou dobu používali také novináři, mnoho rodin díky nim komunikovalo se vzdálenou rodinou… Tato éra nyní definitivně končí, připomínat ji však bude znojemský artefakt od Maxima Velčovského.

Odborníci o Budce

„Telefonní budka je vizuálně-technologický artefakt, který déle než jedno století spoluutvářel podobu veřejného prostoru prakticky každého města na světě. Váže se na převratný vynález Grahama Bella, který nechal telefon patentovat v roce 1876 a způsobil tak revoluci v hlasové komunikaci na velkou vzdálenost. První telefonní budka na světě byla zprovozněna o pět let později na Postupimském náměstí v Berlíně. V Praze se objevila v roce 1911 a traduje se, že stála na Staroměstském náměstí. Nejstarší fotograficky doložitelné místo s veřejným telefonním automatem v republice se pak nacházelo v podloubí Šternberského paláce na Hradčanech (1913).

Krom své praktické funkce telefonní budky – ať už přímo jako estetický objekt zájmu nebo specifický kus městského mobiliáře – dosáhly velmi rychle statusu nepřehlédnutelné součásti popkulturní sféry. Kultovní britskou budku, která je dodnes nadčasovým vizuálním fenoménem, tak třeba navrhl proslulý architekt Giles Gilbert Scott, jenž projektoval i elektrárnu Bankside, dnes sídlo londýnské Tate Modern. Telefonní budka se stala ústředním „hrdinou“ stejnojmenného filmu Joela Schumachera s Colinem Farrellem v hlavní roli (2002) a posloužila i jako unikátní teleportovací zařízení v zásadním sci-fi snímku přelomu tisíciletí Matrix (1999) bratří Wachovských.

„Pomník“ telefonní budce, která dnes více než co jiného představuje kulturní a technologický symbol jedné končící éry, tak má bezesporu význam. Odpovídá i současnému trendu apolitických připomínek historie. Autorství Maxima Velčovského dává smysl i z pohledu na něj jako tvůrce, jehož realizace oscilují mezi užitým a volným uměním. Co se týče formálního řešení jeho návrhu, je integrální součástí té linie jeho tvorby, v níž se prakticky už od absolutoria na pražské UMPRUM zabývá skladebností a stavebnicovými systémy. Uplatňují se tady i další principy, které konstituovaly základní parametry Velčovského práce, jako jsou recyklace nebo story-telling.

Ideovou součástí jeho návrhu je rovněž typický fakt, že svou pozornost nezřídka věnuje předmětům, které jsou z určitého pohledu opomíjené, nějak „handicapované“ a vytrácejí se postupně ze zorného úhlu a tím i kolektivního vědomí společnosti. Jestli pro nic jiného, pak má tento objekt jistě velký smysl už „jen“ jako upozornění na něco, co nová generace za dalších pár let velmi pravděpodobně nebude umět ani bezpečně identifikovat.

Dalším signifikantním elementem práce tohoto designéra bývá změna funkce, která se uplatnila i tady. V tomto případě je možnost komunikace nahrazena pravidelně se opakujícím zvoněním. Je to nejen interaktivní prvek, který zažitým akustickým signálem automaticky vtahuje diváka do mentální hry a vytrhává ho ze stereotypu všedního dne, ale má samozřejmě také praktický význam, protože slouží jako časové znamení. Ani toto využití není náhodné, neboť jednou z tradičních informačních telefonních služeb bylo už za minulého režimu právě oznamování přesného času.

Umístění artefaktu v městském prostoru může být z logiky věci prakticky libovolné. Nicméně vzhledem k tomu, že se telefonní budky od počátku stavěly především do lokací s velkou koncentrací lidí, jak ostatně naznačují i ty první pražské, nevyhýbaly se nikdy ani turisticky exponovaným místům, spíš naopak. Proto dává i prostorově citlivé osazení v centru historické části města jednoznačně smysl.“

Radek Wohlmuth, historik umění, kritik, kurátor (např. Národní galerie, Galerie moderního umění v Hradci Králové ad.). Absolvoval Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni a Filozofickou fakultu UK v Praze. Psal pro Kritickou přílohu Lidových novin, Literární a Hospodářské noviny a odborné časopisy o výtvarném umění, např. Art + Antiques.

„Návrh Maxima Velčovského přináší do veřejného prostoru města Znojma soudobé umělecké dílo, které bude vybízet kolemjdoucí k přemýšlení nad vývojem aktuálního sochařství, ale především nad způsoby komunikace současné společnosti. Telefonní budky, které jsou dnes v každém městě reliktem předchozí doby, jsou zatím nenápadnými monumenty, jež nám nedávnou radikální proměnu připomínají. Většina měst je postupně nechává odstranit, některá je využila pro informační turistické tabule, ale teprve návrh respektovaného českého designéra Velčovského na ně upírá pozornost, kterou si zaslouží. V tomto kontextu je návrh pro město Znojmo podle mého názoru přínosem, město přidá na mapu míst, která se nebojí obohatit historické vrstvy města také o umělecké dílo a které budoucím generacím předá podstatné informace o naší době a jejích otázkách.“

Terezie Nekvindová, vědecko-výzkumná pracovnice Katedry dějin a teorie umění Akademie výtvarných umění v Praze. Zabývá se zejména českým uměním od 60. let do současnosti, mj. problematikou média výstavy, vztahem výtvarného umění a architektury a otázkami restaurování současného umění. Přednáší na AVU v Praze a na Katedře dějin umění na FF UP v Olomouci.

„Originální “krystal” Maxima Velčovského, umístěný před galerií na pokraji historického jádra města, dává zřetelnou informaci, že město je otevřené také novým myšlenkovým a estetickým proudům, že je vstřícné mladým a neotřelým nápadům a rozšiřuje tak potenciál důvodů, proč ve městě žít či ho navštívit. Krystalická Velčovského drůza artikuluje skutečnost, že Znojmo jako historické město je drůzou staveb z různých historických epoch a drůzou sociálních a společenských vazeb, ať z minulosti nebo současnosti. Je výrazným uměleckým dílem, které připoutá pozornost k městu, které i přes svou nespornou atraktivitu stojí stranou pozornosti českých a rakouských návštěvníků.“

Martin Dostál, nezávislý kurátor, scénárista, režisér a dokumentarista; v minulosti ředitel Východočeské galerie v Pardubicích či pedagog na Fakultě architektury Technické univerzity v Liberci. Režíroval filmové dokumenty zaměřené na životní osudy významných kulturních osobností (Karel Höger, Jan Tříska, Ivan Vyskočil, Petr Weigl, Zdeněk Mácal, Stanislav Kolíbal či Jiří Dokoupil). V roce 2004 natočil spolu s Janem Svěrákem dokumentární film o Zdeňku Svěrákovi nazvaný Tatínek.

„Prostor pro uměni GaP se stal velmi důležitou platformou pro prezentaci současné vizuální kultury v historickém městě Znojmě. Je velmi záslužné, že svoje aktivity směřuje i na kultivaci sdíleného veřejného prostoru, který se stal v posledním desetiletí velmi důležitou součásti našich životů. Umístěním skulptury od předního českého výtvarného umělce a pedagoga na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze získá město Znojmo uměleckou intervenci mezinárodní kvality. Je velmi zajímavým příkladem reakce na technologickou proměnu globálního světa ve vztahu k místnímu kontextu a ukazuje možnosti recyklace užitkového designu pro výtvarné umění. Stává se zajímavým akcentem v urbanistickém a architektonickém kontextu náměstí Republiky a přináší aktuální vrstvu pro jeho čtení.“

Dan Merta, vystudoval dějiny umění a estetiku na Filosofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Od roku 2001 vede Galerii Jaroslava Fragnera. Jako kurátor připravoval výstavy na Pražském hradě (E. Dietmann, Ch. Boltanski, K. Gebauer, A. Gormley, Laureáti ceny Jindřicha Chalupeckého, V. Fiala atd.), v galerii Raiffeisen stavební spořitelny (J. Černický, K. Nepraš, J. Sopko, J. Róna, M. Mainer, T. Císařovský, J. David, R. Franta, J. Načeradský, V. Kokolia, J. Votruba, M. Rittstein) a spolukurátoroval turné Machat a Velíšek (1992). V letech 1999–2008 byl tajemníkem Společnosti Jindřicha Chalupeckého.

„Naše města jsou krásná, protože se v nich vrství čas a každá doba zanechává svoji stopu. Když ve městě přestaneme zanechávat trvalé kulturní stopy a budeme jen měnit štíty pizzerií, stane se z města skanzen, památka, ale ne místo žití. Město se stane hotelovým pokojem, do kterého večer přijdeme s taškou a ráno zase s taškou odejdeme. Současná socha ve veřejném prostoru je to nejcennější, co pro emocionální hodnotu města můžeme udělat. I naše přítomnost bude brzy minulostí, která by měla po sobě zanechat svoji autentickou kulturní stopu.“

Michael Třeštík, původním vzděláním architekt, od roku 1988 je na volné noze jako výtvarný kritik, publicista a prozaik. Byl jedním ze zakladatelů Obce spisovatelů. Patří k významným sběratelům českého výtvarného umění a je autorem několika kunsthistorických publikací. Je také dramaturgem většiny filmů své ženy Heleny Třeštíkové.

3D model Budky